Kopretina

Možná jsem květina, jen trochu jiná.
Ne však tvá růže, jen kopretina.
Nekypím krásou a velkým květem,
prorůstám tiše svým vlastním světem.

Možná jsem směšná, trochu víc křehká.
Vítr mě unáší, jsem příliš lehká.
Obyčejná, schovaná teď v trávě,
vím, žes mě přehlédnul právě.

Vím, že než mě, vybereš si jinou.
Na první pohled, ne tvoji vinou.
Ulož ji do vázy, ať jí to sluší.
Možná i růže má vlastní duši.

Možná než uvadne, dá trochu citu.
Já počkám tady, ve slunci svitu
a budu počítat okvětní listy
a doufat v to, že nejsi si jistý.

Že až slunce zas prostoupí nebe
vzhlednu pak a potkám tu tebe.
Sedneš si do trávy se srdcem v dlaních
a ja ti pošeptám, zapomeň na ni.

Možná jsem květina, jen trochu jiná.
Ne však tvá růže, jen kopretina
se srdcem plným lásky a síly,
které si všimneš až v pravou chvíli.