Nevim spousty věcí.

Nevim, jak funguje svět a vesmír. Proč je nebe a na něm hvězdy, který vidíme jen, když zapadne slunce. Nevim, jestli i ony vidí nás a nevim, jestli někdo poslouchá moje myšlenky a když pláču, tak mě objímá, aniž bych cokoliv cítila. Nevim, jestli mi někdo šeptá do ucha, co mám udělat a čemu věřit. Nevim, jestli je osud a jak má velkou moc a jestli je někde psáno, co bude dál. A mám se ve svých rukou vůbec já a má cenu bojovat, nebo jenom plout? Nevim, jestli když cítim, tak cítim správně. Nevim, proč existuje strach a smutek a bolest. Nevim, jak zapomenout a jak vzpomínat. Nevim, jak přijmout pravdu a odpustit lež a smiřovat se. Nevim a nikdy vědět nebudu, jak funguje láska. A nevim, jestli se všim vlastně dál trápit.
Ale už vim, kdo jsem a už o tom nemám pochyby. Vim, že věřim. A nikdy se týhle víry nevzdám. Věřim, že všechno má svůj smysl a všechno do sebe jako puzzle jednou zapadne a vznikne krásná skládanka, která všem vezme dech a aspoň na chvíli bude všechno v pořádku a dokonalý. Věřim v dobro. Věřim a vždycky budu věřit v lásku. V lásku, která proniká každym centimetrem a kouskem světa, která ničí i spojuje lidský srdce. Která je, i když si myslíš, že není. Věřim, že čeká na každýho. Ta krásná a úžasná spirála pocitů, hlavolamů a barevných snů. Jako tanec, kterej si můžeš zatančit, i když neznáš kroky. Pocit, že můžeš všechno, i když vlastně nemůžeš nic. Věřim a líbí se mi věřit, že to čeká i na mě a že jednou se v tý spirále budu zamotávat taky. Líbí se mi ta představa, jak padá svět a já padám s ním, jak jsem pohlcená a nemůžu zpátky. Jak je to šílený a přesto normální, nemožný a přitom reálný. A ta představa mě často drží nad vodou a tak věřim, že věřit znamená mnohdy víc, než to skutečně mít.
Věřim, že víra v cokoliv je to jediný, co má opravdu smysl. Víra je to něco, co v tobě leží někde v koutku, schovaný a nenápadný. A jenom to čeká a čeká. A když už nemůžeš a nevíš, jak dál, objeví se to a obejme tvojí duši. Řekne jí, ať si nedělá starosti, že všechno bude dobrý. A tak to vím. Dovolím si říct, že vím, že nejspíš to jediný, co potřebuju, je věřit. A jestli to má být to jediný, co zbývá, tak to přijímám. A nevzdám se toho.