Kami Rybářová

Stvoření pro tvoření




Víš jakej je svět,
než stihnu říct pár vět,
slova odletí a tvoje objetí
zmizí a nevrátí se zpět.



A tadá je tu DOBRAPLNO!

6.3. 2024

Nemůžu, prostě nemůžu přestat s tím sněnim a vytvářenim něčeho z ničeho. Strašně mě to baví a naplňuje a motivuje. A chtěla bych bavit a motivovat vás. Chtěla bych, abyste byli šťastný a veselý a odhodlaný si plnit svoje sny:)

Chtěla bych rozdávat dobrou náladu a energii a třeba se mi to s tímhle novým projektem trochu povede. Váš úsměv vytváří ten můj:)

A proto DobraPlno

Můžete sledovat i novej profil na instáči:) @dobraplno


20.12. 2023

Vemte si, co chcete. Vemte mi dech, můj zrak i moje srdce. Vezměte si a uplaťte moji duši. A já vím, že si vezmete i to poslední, co mám.
Ale nikdy, nikdy mi nevezmete můj svět. Svět, kde je realita pro mě strašně málo, vlastně jakoby ani nic neznamenala. Jakoby se mohlo všechno, jako bych se dotýkala tebe, sebe, mraků i hudby a slov. V tomhle světě vidim, cítim a srdce mi tu vyskakuje z hrudi. Dýchám a je mi krásně. A moje duše? Jsem přece v ní. To je ten svět. 

Přála bych si

22.11. 2023

Čas strašně běží. Je to závod, kterej stejně nikdo nevyhraje, ale snažíme se aspoň udržet na trati. Neztratit se a klopýtat, dokud máme sílu. A sčítají se roky. I mně. A čím dýl tu jsem, tím víc vím, co bych si přála a od světa chtěla. 

Přála bych si kilometry zelenejch luk a polí, který nezanikaj a pořád kvetou a voněj a z výšky tvoří barevnou a veselou mozaiku země. Přála bych si vidět všude stromy, veliký, košatý
a moudrý pozorovatele světa, co třepotají listy ve větru a jejich větve o sebe šustí a šumí, jakoby sobě i nám podávaly svý vřelý dlaně. Ptáci na ně sedávaj a zpívaj písně, kterým už nerozumíme, ale vím, že je chci poslouchat každý brzký ráno, co otevřu oči. 

Přála bych si se na jaře rozplynout do tý vůně, která je na každym kroku, do květů, do jejich barevný palety a do šepotu půdy, která se probouzí a vypráví, co se jí v zimě zdálo, když upadla do spánku. V zimě bych si přála tuny čistýho bílýho sněhu a na podzim vichřici tak jemnou, aby zazpívala jen pár tónu a se žlutým listím si zatančila úžasnou piruetku. Přála bych si slunce. Nekončený, hřejivý, sluneční paprsky, který mi kreslej pihy na tváře a zahřívaj mě, když uvnitř cítim samotu a chlad. Přála bych si slunce, který nikdy nezapadá a svítí, i když všechno ostatní zhasíná. 

Přála bych si jenom tenhle svět. Takovej jakej byl, je a bude. Svět, kterej neumírá. Ale žije, tepe a dýchá každou cestou a žílou vesmíru. Chtěla bych jenom být součástí tý krásný spirály a jenom pozorovat to hezký, co se nám tady povedlo. A úplně zapomneout na to zlý. Přála bych si kolem sebe cítit teplý lidský srdce, co nelžou, nekradou, nepomlouvaj. Srdce, co hrajou fér a lásku vidí stejně jako já a nechaj si jí pumpovat až do konečků svejch prstů, do každýho cípu svýho těla i duše.To je moje přání. Divný a praštěný, obyčejný a obyčejně neobyčejný. 

Kdy jsem přišla na to, že od života nechci nic víc? A kdy jsem zjistila, že to, co máme, je samo o sobě vlastně darem, kterej jsme možná dost pořádně nerozbalili?

Stromy spí

Stromy spí a maj svůj sen,
co mají v duši pustit ven.
Plakat, smát se, odrůst z cest,
pohladit vítr, dotknout se hvězd.

Pomluvit slunce, že moc svítí
do žil, co mají pod kůrou skrytý.
Pošeptat, co všechno vidí
a že se za nás někdy stydí.

Chtěj lehnout si do trávy
a pročechrat svý koruny,
zapískat si písničku
a zabrkant si na struny.

Dotknout se ohně, ohřát se v něm.
Stromy, co spí a maji svůj sen.
Vystoupit ze země, napít se vody,
rozmotat kořeny.
Rozběhnout se do svobody...

Jsem jenom člověk.

20.9. 2023

Jsem člověk. Teprv se učim žít. Omluvte moje chyby a pochyby. Omluvte moje karamboly, nedořešený věci, nevyřčený slova a věty. Někdy máte pocit, že víte,
co máte dělat. Někdy cítíte, že jednáte, jak máte. Ale nikdy to nevíte a vědět nebudete. Ach bože a těch hloupostí, co děláme a ještě uděláme. Věci, co nedávaj smysl. Věci, co nám ubližujou a my stejně jdeme proti proudu a vší tý šílenosti naproti. Žít chce kus pořádný odvahy, trpělivosti a kapku bláznovství. 

Ale vůbec nejtěžší je jít životem a nenechat se ovlivnit, zvyklat a změnit. Nejtěžší je v dnešnim světě zůstat prostě obyčejnym člověkem. Člověkem, kterej umí dávat
i přijímat, milovat, usmívat se a mít přes všechno otevřený srdce, co bije správně. 

Co když je to takhle prostý a my jsme jen už zkrátka zapomněli žít prostě.

V JINÝ REALITĚ

20.7. 2023

V jiný realitě by to bylo jinak. Kdyby tak lidi mohli všechno a nemuseli se bát. Nemuseli by se bát následků, smutku, bolesti, opuštění. Kdyby tak šlo prostě běžet, rozběhla bych se. K tobě. Rozběhla bych se a nečekala ani vteřinu. Nečekala bych, co se stane. A svět by se prostě stal podle mě a pro mě a možná by zítřek ani nebyl. Možná bych narušila řád, možná bych trošku popudila osud, možná i vesmír. Ale všechno by mi to za to stálo a bylo by mi to jedno. Rozběhla bych se stejně. Sebrala odvahu v koutu svýho srdce. Rozrazila dveře a pak. Pak bych ti řekla všechno. Všechno, co nosím uvnitř sebe celou tu dobu. Řekla bych, co cítím, jak jsem zmatená a zamotaná. Že těch citů je milión a pletou se jeden přes druhýho a často se šmodrchají do sebe a někdy v nich neumím číst.

15. 5. 2023

Řekni mi, že láska je.
Že je tady naděje.
Že i já si zasloužím,
po čem někdy zatoužim
.

Řekni mi, ať věřím víře,
nechám přání na papíře
a vyslovím ho včas,
až půjčíš mi svůj hlas. 

Řekni mi, že tyhle doby,
kdy se tady na vše zlobím,
jednou prostě skončí

a už teď se mám loučit.

Řekni mi, že jsi to ty,
kdo mi dá ty pocity.
Řekni mi, že stačí říct,
že cítit chci teď ještě víc...

Chtěli jste?

25.3. 2023

Chtěli jste někdy něco tak moc, až jste z toho zapomněli dýchat. Přáli jste si někdy něco tak moc, až jste zapomněli žít. Stáli jste ve tmě a viděli jen to, co nemůžete mít. Slyšeli jenom šepot vlastního srdce, který vás bilo do hrudi a chtělo. Chtělo milovat a nemělo koho. Chtělo se rozpůlit, ale nevědělo jak. Chtělo bouchnout, puknout a zakřičet. Zakřičet, že je plný něčeho, čemu nerozumí a že už takhle nemůže bít dál. Chtělo se vám někdy být smíchem jiných lidí, vráskou nebo slzou na jejich tváři. Chtělo se vám někdy chtít všechno anebo nechtít nic a vlastně nebýt. A chtělo se vám někdy utéct ze svojí hlavy a všechny myšlenky prostě nechat tam, kde jsou...?

Oprašuju starej příspěvek...

20.3. 2023

Cítit sílu. Cítit a vědět, že smysl života je v nás. Je v každym záhybu látky, v každý kapce deště, v každym pláči i smíchu. Snáší se jak list z keře, dýchá a tepe v každym nevyrovnaným srdci. Nalézá se tam, kde nalézáme sebe. Je smyslnej, úžasnej, ale vyhýbá se objetí a často utíká z cesty. Vídáme ho.
V lásce. Jsme klamaný bolestí, a přesto je naše duše jako opevněná přehrada. Cítíme krásu. Cítíme vůni, za kterou se nachází všednost oblečená do vesty štěstí. Cítíme vyčerpání, nekonečnou cestu i strach. Cítíme však, že potřebujeme cítit. Pomalu nám dochází, že láska nemusí být nutně převlečenej klam. Láska může mít pravdu, i když jí často nevěříme a nerozumíme. Pereme se s ní a hádáme. A stejně ne vždycky nám ustoupí z cesty. Je prohnaná. A my se pouze klameme navzájem.
Možná, že to je ten smysl? 

17. 1. 2023

Vidím tě, vím to, skládám zbraně.
Naději zmu
chlám odevzdaně.
Vidím tě, vím, že vzdávám boje.
Radši si uchráním srdce svoje.

Radši se schovám, sklopim hlavu,
nechám tě zmizet někde v davu.
Sama se ztratim ve tvým stínu,
než abych řekla narovinu,

že je moc těžký být vedle tebe
a hlídat svůj pohled, hlídat sebe.
Že uvnitř cítím, že možná ty
mi stojíš za ty pocity.

Že něco mezi nebem a zemí
dotklo se nás a líbi se mi,
jak je to jasný, prostý a čistý
i když nic vlastně není jistý.

Že kde jsi ty, je celej svět
a místo slov znám tisíc vět,
co letí s větrem tobě vstříc
skrz tvůj vesmír bez hranic.

A vím, že tohle nemá cenu
a zbytečně se za tím ženu.
Já nejsem ta, co by sis přál
a přesto tady stojím dál...

Na zklamaní!

24. 11. 2022

V životě člověk byl, je a bude ještě mockrát zklamanej. Nejhorší na zklamáních ale je, že je často prostě nečekáš a proto tak bolí a dřou tě na duši, než to zas přejde a než se to trošku zhojí a zlepší. A někdy to pěkně trvá a někdy to jde jako po másle, protože víš, že to zklamání je vlastně ku prospěchu věci. A někdy jsi zklamanej a někdy zklameš. Myslim, že zklamat je mnohdy horší. Nebolí to tebe ale hlavně ostatní.
Protože někdy tě někdo zklame tak, že sám o tom ani neví. Zklame tě jen tím, že je jinej, než sis třeba myslel. Ale není to schválnost, je to jen holej fakt. A pak to musíš přijmout a prostě se s tim smířit. Jak bych si přála nebýt zklamaná. Ale ono to asi ani nejde. Tak jak je to v životě se všim. Všechno jde ruku v ruce s něčim. Asi se i po nás chce nějaká ta rovnováha. Tak asi nemůže být radost a štěstí bez občasnýho zklamání. Člověk se naučí žít se všim, ale vůbec nejhorší je zklamat sám sebe. Je to jako se popřít a zamknout se nikam na petlici.

Tak asi hlavním posláním člověka tady na tomhle světě je žít tak, aby se nezklamal.
Vím že je to všelijaký, to už jsem tu psala. Svět není hroznej, je vlastně krásnej. Jen tu krásu v něm najít je mnohdy víc a víc těžší.
Ale ona tam někde je, schovaná. Není to tak hrozný, jen občas smutný.

Taky vám přijde, že se pořád na něco čeká?

4. 10. 2022

Vím, že všechno má svůj čas. O tom není pochyb. Ale někdy se to tak vleče. Možná zbytečně. Přece život tak běží, tak na co pořád čekat. Když něco chci, jdu si proto. Protože druhej den se můžu probudit a ta šance zmizí, bude promrhaná. Proto asi fakt platí, že to co můžeš udělat dneska, neodkládej na zítra.

A taky bych ještě dodala: Když chceš, jde všechno! Ale to já jen tak 😊

Nevim spousty věcí.

6.9. 2022

Nevim, jak funguje svět a vesmír. Proč je nebe a na něm hvězdy, který vidíme jen, když zapadne slunce. Nevim, jestli i ony vidí nás a nevim, jestli někdo poslouchá moje myšlenky a když pláču, tak mě objímá, aniž bych cokoliv cítila. Nevim, jestli mi někdo šeptá do ucha, co mám udělat a čemu věřit. Nevim, jestli je osud a jak má velkou moc a jestli je někde psáno, co bude dál. A mám se ve svých rukou vůbec já a má cenu bojovat, nebo jenom plout? Nevim, jestli když cítim, tak cítim správně. Nevim, proč existuje strach a smutek a bolest. Nevim, jak zapomenout a jak vzpomínat. Nevim, jak přijmout pravdu a odpustit lež a smiřovat se. Nevim a nikdy vědět nebudu, jak funguje láska. A nevim, jestli se všim vlastně dál trápit.  dál...

Už ne.

14.8. 2022

Už nechceme minulost. Ať si jde, odkud přišla. Stačí, že o ní víme a víc není třeba. Nemusí se nám už plést do života. Na to je život moc krátkej a moc hezkej. Je čas se postavit na nohy a prostě zase tancovat. Kašlat na odřený kolena, paty a bolavý chodidla. Kašlat na jizvy, modřiny i odřený srdce. Otočíme list. Prostě se jde hojit, zářit, smát se a žít a skákat do nových dobrodružství. A konec řečí!


Pomoz mi, ty víš jak.
Já se ztrácím zase
a plavu, pak se topím.
A radši šetřím hlasem.

A jdu po cestě klikatý
bez řádu a značení.
Jsem tu já, už nikdy ty,
jen já a moje zmatení.


Pomoz mi to zvládnout
a vezmi mě někam,
kde pochopím, co musím,
I když se teď vztekám.

Pochopím, kdo jsem,
co chci a co bych měla.
Jednou škrtnu otazníky
a budu to já, svá, celá.

Bez MALTY to nejde!

12. 7. 2022

Když se před námi v lednu rozprostřel novej rok a všude ještě mrzlo a nás to štvalo, řekly jsme si se ségrou, že tenhle rok rozhodně nebudeme sedět v létě doma. Protože koronáč nám tak trochu odepřel několik dovolených, řekly jsme si, že to teda pořádně nakopneme a nepojedem na týden, ale někam minimálně na měsíc se vším všudy, abychom se ne jenom pořádně opekly, ale taky něco zažily a trochu se pocvičily v životě a taky v jazyce. A tak po dlouhým hloubání nás napadla Malta, teda abych byla přesná, napadlo to ségru. To jen pro pořádek, ona je na to strašně háklivá. Ano, je geniální a byl to její nápad. Takže Malta.
Jaro uběhlo jako voda a naše přípravy vypadaly asi tak, že žádný nebyly. Pořád jsme všechno odkládaly, až nás to nakonec dostihlo a byl tu červen a my chtě nechtě musely zasednout a všechno to probrat, domluvit, objednat a naplánovat. Všechno proběhlo relativně hladce a když jsme měly letenky i ubytování, spadl nám kámen ze srdce. Mohly jsme vyrazit...
CELÝ ČLÁNEK I S DALŠÍMI ODKAZY TADY


Je v pohodě nebejt v pohodě

9.7. 2022

Za úsměv skryješ všechno, každou bolest i smutek nebo strach. Za úsměvem se skrývá často něco, co nikdo nevidí, jenom ty. A přitom to nedává smysl. Někdy se cítim blbě a řikám si, to je divný, to se nehodí, měla bych být v klidu, v pohodě a vědět, co chci a jít si za tim a znát se a být sama sebou. Jenomže pak si řikám, proč vlastně. Vždyť je to přece jedno...

Každej má právo být smutnej, zraněnej, ztracenej sám v sobě anebo ve světě anebo v lásce. A není to špatně. Být zmatenej a tak trochu pošahanej asi může být každej, aspoň na chvíli. A nevědět co chci nebo co chceš ty, je taky v pořádku. Prostě to nevim, no a co. Myslím, že to zjistim a teď třeba chvíli bláznim a ztrácim hlavu a plavu ve svých myšlenkách, teda trochu se topim, jenom malinko. Ale zatím se to dá. Až budu potřebovat záchrannej kruh, zakřičim a vy taky. Snad nás někdo uslyší a přijde nám na pomoc. Anebo ne a pomůžeme si sami, vlastně tak trochu jako vždycky. Důležitý ale je, že ač se zdá kolikrát, že je tma a ticho a my sedíme opuštěný v rohu a lapáme po dechu, je to jenom iluze. Protože po každý tmě přijde úsvit a každý ticho jednou skončí a všechno bude v pořádku. Všechno. A chyby nebo pochyby? Vždyť jsme jenom lidi. Máme na to nárok a teprve se učíme žít.




Už nebojím se strachu
a jako chomáč prachu
setřu ho a zfouknu
a nebudu se bát
i kdybys mě neměl rád.

Už nebojím se bát
a nebojím se chtít
zůstat tu a žít.
Už nebojím se vzdát.

A říct ti kdo jsem
a zjistit kdo jsi ty
a přese všechno pocity
stát a čekat bez hnutí
až nás láska donutí.

Přes pochyby a slzy
říct, jak mě to mrzí
a zahodit je bůh ví kam.
A do očí ti vepsat slova,
že tě vlastně ráda mám.


Jaro je ten čas,
kdy tají se mi dech.
Kdy slunce chodí déle spát
a nikde žádný spěch.

A srdce se mi chvěje,
když do trávy si sedám
a pod květy magnolie
očima tě hledám.

A tou krásou kolem nás
zas necháme se lapit
a osud náš pak luštíme si
z útržků hvězdné mapy.

ROK 2022 bude prej fakt mazec

15.1. 2022

Vím, že to jsou jenom dny, data a čísla, která se nám před očima mění v kalendáři, ale přeci jenom je v tom trošku toho očekávání. A mě vždycky přijde ten konec a začátek magickej. Jakoby najednou všechno bylo možný, všechno šlo tak, jak by mělo a nějak je to lehčí. Rány se líp hojí a to nový se nějak líp přijímá. Já bych tenhle rok chtěla prožít hlavně v klidu bez nějakých větších dramat. A nemám žádná přehnaná očekávání, protože poslední roky mi vždycky uštědřily solidní kopanec, když jsem do nich celá rozjásaná skočila. Letos jsem přece jenom víc při zemi a smířená s tím, jak to je. A jestli to bude lepší? Tak nás to všechny jenom mile překvapí ne.

Ačkoliv vesmír se možná nad námi všemi slituje, protože by tenhle rok dle všeho měl být fajn. Ale známe to. Mělo by být víc klidno a pozitivno. Tak jestli zahlídnete frontu na klid, dejte vědět, jsem tam hned:)

NOVEJ Plátěngáček
NOVEJ Plátěngáček

MOJE TŘETÍ MIMČOO

15.8. 2021

Zase jsem se po nějaký době do něčeho pustila, prostě jsem musela, protože to bych to jinak nebyla já. Tak kromě prvního mimina ve formě knížek a druhýho, toho chlupatýho, mám další - plátěný. Snad tohle nebude poslední projekt, do kterýho jsem se pustila :) Nikdy nepřestávejte makat, tvořit a snít!


Takovejch změn

5.8. 2021

Někdy je ten život takovej pohodovej a někdy se všechno strašně rychle točí. Poslední dobou se to točí tak, že to nestíhám sledovat, samý změny a novinky a konce a začátky a pády a úspěchy a tak. Asi je to běžný. Všechno mi to nějak utíká před očima a někdy mám strach, že to nedoženu. Život je kolotoč, jak někdo někdy řek. A je to pravda. Asi je zkrátka důležitý prožít každej den aspoň tak nějak v pohodě, aby mi ho večer nebylo líto. Ale ty křižovatky člověku nedaj moc spát. Už jsem to tady někdy dřív psala a je to tady zas - samý rozhodování. Zajímalo by mě, jak to mají ostatní. Jestli jsou takový přemýšlivci a nebo do všeho prostě skočej.

A je tu SHIBÁTKO

10.6. 2021

Tak co? Už budou děti? Už bude svatba?
Ne, bude pes.

Ačkoliv si jako máma v podstatě připadám. 7. května nám do života vstoupila tahle lady. Hned od začátku bylo jasný, jak se bude jmenovat, protože když jsme si jí prohlíželi ještě na fotkách, vyhrkla jsem "Jéžiš, to je Zlatonka" a tak to bylo. Je to divnej a zároveň fajn pocit mít doma zlatou a rychlou chlupatou kuličku, která ti změní život v dobrý i špatný zároveň. Nikdy jsem nevychovávala štěně a všechno je to pro mě nový a bojim se, že něco udělám špatně. První pes a shiba inu? Nejdřív jsem se divila, proč se na to ostatní furt ptají. Po nějaký době, jsem zjistila proč. Neni to pes, kterej by byl ideální pro "začátečníky". Cvičit se dá tak nějak, nervy tečou potokem a pamlsky lítaj vzduchem. Ále tak ten kukuč za to asi stojí. Je to holt oříšek. Spíš ořech. Roztomilouš jeden pošahanej.

JAK MI ŠIBE Z SHIBY?
celý článek TADY


Bojím se být příliš optimistická.

11. 1. 2021

Nový začátek zatím nevypadá příliš nově, ale pořád doufám, že se tahle bouře přežene a náš život se nám vrátí. Chybí mi všechno, co bylo dřív. A ať chceme nebo ne, je to vlastně paradox. Když bylo všechno, byla to samozřejmost. Dala bych nevím co, jen abych si mohla někde svobodně sednout a dívat se, poslouchat a pozorovat lidi a prostě jen tak být. Měla to být lekce, která už ale trvá poměrně dlouho. Jak to zvládnout? Ráda bych na to znala odpovědi. Ani já už ale někdy nevím, kde brát naději.



Je nám zima,
v srdcích mrazí.
Cítíme se jako nazí.

Když posloucháme lži,
a házíme je mezi sebe.
 A pak bojíme se vidět,
co nám spadne z nebe
.


Nějak se to všechno zbláznilo,

16.9.2020

alespoň mám takový dojem. Poslední dobou se svět stává divnějším a šílenějším místem čím dál víc.

Ještě před touhle koroeskapádou jsem měla všechno relativně srovnáno a uklizeno jak v hlavě tak v duši. Teď se cítim zase celá rozhozená a všude je spousta nepořádku. Chvíli jsem po dlouhé době byla tak nějak srovnaná sama se sebou. A to by to nebyl život, aby nepřišlo něco, co mě zase hodí na jinou vlnu. Snad zvládnu tu vlnu sjet nebo alespoň obeplout, anebo se nechám celá jen tak někam unést a spláchnout.
Kdo ví, co bude. Hlavně, ať jsme všichni zdraví a v pořádku a šťastní alespoň tak, abychom měli každý den důvod vstávat z postele, a aby každý den zase končil tím, že do ní celí mrtví padneme.

Ono to s tim životem je takový všelijaký,

14.7.2020

takže si to musíme tak trochu shrnout. A protože všichni žijeme někdy zašmodrchaně a kudrnatě a máme svoje bolístky i radosti. Potřebujeme je pak někde ze sebe dostat. Potřebujeme se svěřit, pořádně nadechnout. V mém případě to ze sebe vždycky potřebuju vypsat. A tak je na světě moje další dílko :) Sbírka, tentokrát více povídková a samozřejmě úvahová. Úvahy, to je moje. Pojďte polemizovat se mnou, pokud máte chuť. Aspoň v tom kolotoči nebudu sama.


Pojďme bejt skutečný,

28.6. 2020

lidský a opravdový. Pojďme kašlat na přetvářku a lež, se kterou se navzájem krmíme každej den. Jsme nedodělaný, málo hrdý a dost ustrašený. Pojďme žít bez filtrů, masek a nekonečnejch útěků. Dyť o co nám jde. Každej je divnej a přesto originál. Hrdinství se přeceňuje, nic neni, jak se zdá. Hrdina je pro mě ten, kdo dnešnim světem dokáže prostě jít se srdcem na dlani.


Takový ty malý krůčky...

21. 5. 2020

Právě i tahle doba nás donutila zamyslet se. Né, že bych se jindy nezamýšlela. Ale teď to tak nějak vybublalo na povrch. Řekla jsem si najednou, že nebudu přece pořád chodit okolo horký kaše, a že žijem jednou a život je krátkej. No a tak se v hlavě zrodila myšlenka "vydat vlastní knížku".
A tak je na světě.
Měla jsem odvahu tak poloviční, vyhnula jsem se distribuci a oficiálním cestám. Prostě jsem si udělala vlastní cestu. Vlastně tak jako vždycky.

Knížka je sbírkou, shrnutím i sborníkem mých myšlenek. Tak jak se prolíná život, prolíná se i obsah knihy. Někdy máme chuť přemýšlet a někdy máme chuť křičet. Vždycky ale máme chuť milovat, o tom to je. Je to můj první pokus, mám se co učit. Možná je to příliš osobní a nikdo ji nebude chtít číst. Těší mě ale ten pocit, že jsem to dokázala. Někdy je fajn, když vás někdo zná líp, než se znáte vy sami a vy se necháte přemluvit k takový šílenosti.



Život je šílený,

3.5. 2020

jak jsme sami zjistili. Zvlášť v téhle době. Možná jsme potřebovali dostat za uši.
Možná jsme skrze lekci, měli zjistit, co je důležité. Protože přes shony a zmatky a stresy, starosti, jsme nějak zapomněli žít. A taky jsme zapomněli, kde je život a za co stojí. Všichni jsme si tak nějak koledovali.
Na počátku všech změn, jsem se dívala na situaci se vztekem a první dny jsem si připadala hodně zvláštně, zmateně. Upřímně, měla jsem i strach. Teď je to trochu jiné. Za tu dobu, kdy naše země potemněla a společnost se rozpustila, jsem si spoustu věcí uvědomila. Prozřela jsem. A myslím, že ne jenom já. Dopad téhle situace bude ještě dlouho mezi námi, takže ke komu to rozjasnění nedorazilo, máte stále možnost. Asi je důležité zažít něco špatného. Zanechá to stopu. Takovou, která něco změní.
Ve světě. V přírodě. Ve společnosti. V nás samých.


Loučíme se, odcházíme.
Přecházíme práh
Spějeme vstříc novému
a všichni máme strach.


Co na srdci, to...

Někdy si říkám, jestli ten čas není víc pomatený než my. Už je tady zase podzim, zase říjen. Za chvíli budu zase o rok starší a přemýšlím o všem, co se událo i neudálo. Do toho vejška. 

Vzpomínám si, když jsem byla malá. Jak jsem si ze srandy plánovala budoucnost. Že až budu velká, půjdu na vysokou, pak si vezmu prince. O pár let později budu mít děti, dvojčata nejlépe. Těm vymyslim ty nejkrásnější jména, samozřejmě. Budu mít vlastní dům se zahradou a psa. A budu mít na všechno spoustu času. Po škole ze mě bude úspěšná redaktorka, spisovatelka a svým slovem a psaním budu ovlivňovat svět. Všechno půjde hladce a já budu žít šťastně až navěky. Kéž bych věděla. A kéž bych věřila, těm, co mi střízlivě říkávali, že ne všechno je tak růžový.

Dnes už to vím. Dneska už vím, kolik člověk zažije a vytrpí, než se dostane alespoň na pokraj svýho snu. Mimochodem já na tom pokraji nejsem. To jen tak. Možná je brzy se trestat za něco, co jsem zatím prostě nestihla. Třeba je to jednou přijde a vyjde. Co my víme. Přijdeme si malí a k ničemu oproti světu.
Není to tak?

Žijeme tak, jak se žije.                           Často uvažujem, čemu se smát.
Aura nám plápolá a srdce bije.             Přes přetvářku nemůžeme vidět.
Žijeme těžce jen někdy ladně.               Nechcem být herci, chceme jen hrát
Často se usmíváme chladně.                a za svůj sen nemuset se stydět.


Někdy je z těch změn LAVINA

1.7. 2018

Je to jakoby se život točil ve spirále. Ale jak často se stane, že se vám život změní o 180 stupňů během jednoho měsíce?
Změny nejsou nic pro mě. Jsou jako strašák, co křičí ze skříně. Změny jsou všechno, co z duše nenávidím. A jak se s tím poprat? Jsem v úzkých. Na to nemám odpověď. Vy ano?


POJĎ se ROZHODNOUT !

Každý z nás zažívá takovéto období, kdy neví kudy kam. Kdy padají samé otázky, ale rozhřešení je v nedohlednu. Jak to zvládnout? Jak se rozhodnout?
Já jsem naučila jednouchou metodu, která mě už několikrát zachránila a pomohla mi.
Stačí si vzít kus papíru a na něj napsat dva body:
PLUS
MÍNUS
A k tomu dvě otázky:
Co mi to dá/ dalo?
Co mi to bere/ vzalo?

Někdy to jde hned. Někdy musím déle přemýšlet, ale vždycky se doberu k nějakému závěru.


Že už vyšlo SLUNCE ?

6.4. 2018

Taky jste už potřebovali cítit jaro? Dává nám takovou pomyslnou naději. A když se k tomu přidá hezké počasí, je to jako vlna pohody. Až když přijde jaro, přijde zase radost do života.
Možná nejsme stvoření k tomu, žít tady. Třeba by nám to lépe vyhovovalo někde jižněji mezi palmami v houpací síti. Ba ne. To si jenom namlouváme.
Právě za to, že se zaťatými zuby přežijeme zimu, nás odměňuje jaro.


A kde jsme teď?

23.01. 2018

Tak nevím. Ty nové začátky mi asi moc nejdou. Ačkoliv, nesmím to vidět úplně černě. Něco se mi přece jenom povedlo. Nějak jsem to přece jenom převzala do svých rukou. A co bude dál? Uvidíme.
Zatím je to všechno moc brzy. Zatím je moc tma a moc zima. Chvíli počkáme. Řekla bych, že možná až trochu vysvitne sluníčko, tak i ty naše semínka vyrostou. Dočkáme se.



VÁNOCE, VÁNOCE odcházejí....zpívejme přátelé

30.12. 2017

Všechny svíčky na adventním věnci shořely. Všechny dárky se rozdaly a všechno cukroví pomalu mizí ze stolů. Vánoční čas se chýlí ke konci a mě se zdá, jakoby ani nepřišel. Tak rychle to uteklo. Přijde mi, že jsem ani nestihla všechno, co jsem chtěla. Ale to nejdůležitější jsem snad splnila. Letos jsem se fakt činila. Pekla jsem jako o život, strojila dům jako vrchní aranžér a e-shopy skoro nestíhaly zpracovávat moje objednávky. Jenom ta nálada, mrcha, mi nějak nepřála. Asi mi z toho shonu kolem přestalo být do smíchu. Ale co. Snad se to zlepší. Musíme věřit ne, o tom to je. Protože co je zítra? Silvestr.
Jasně, spousta dobrot, chlebíčků, prskavek, řevu a jásotu. To ano. Ale myslím, že to nejdůležitější je, že přichází nový rok. Nevím, jak vy, ale já chci nový začátek. Chci se přehoupnout do něčeho lehčího a vřelejšího. Chci zase dostat naději, že se možná konečně splní moje sny, tužby, moje nekonečné cíle.
Chci vidět, že ta snaha a všechno negativní má nějaký smysl a chci konečně poznat, co je důležité. Chtěla bych to pro všechny. Protože každý si zaslouží začít znovu :)


odchází LÉTO, přicházejí DEPRESE

29.8. 2017

Začíná se dříve stmívat, sluníčko se rychle vzdaluje za obzor a já mám vždycky pocit, že ta dobrá nálada se vzdaluje s ním. Že přichází škola? To už mě netrápí. Spíš bych řekla, že trable jsou s tím, že vlastně nevím, co přichází. O to je to horší. Čeká mě nová budoucnost, nová práce. Chápu, že čím je člověk starší, tím více starostí s věkem přichází. A možná jsem fakt slaboch, ale já to vážně špatně snášim. Nechci starosti? To je hloupost. Vím, že je mít musím.
Člověk si věci prostě představuje jinak. I každý den vidím jinak, když ráno vstávám z postele. A když do ní večer zase ulehám, všechno bylo nakonec zase jinak. Všechno se stalo tak, jak jsem nechtěla. Zním asi opravdu vesele, já vím. Ale to je tím obdobím krizí, které se mě teď ne a ne pustit.
Uvidíme, jak se budu prát dál a jak se bude prát celý svět, protože poslední dny je to mazec všude.


LÉTO

7.7. 2017

Sluníčko svítí. Tedy občas. Ptáci zpívají. Zmrzliny se chladí v mrazáku a v lednici to voní jahodama a melounem. Je to tak. Léto je tady drazí! Ačkoliv jsem na léto neměla absolutně nic naplánované, nic se nezměnilo. Pořád nevím, co se bude dít druhý den. A možná to je ta sranda. Improvizace za pochodu. Nejsem ten plánovací typ, co má všechno rozvržené do poslední minutky. Někdy je to fajn, někdy je to pruda. Každopádně doufám, že i když jsem letní plánování lehce flákala, nějak to dopadne.

Nějak? Snad dobře. Že dobře? Suprově, abych tak řekla.
Hlavní je, abychom to přežili a cítili se fajn. Není potřeba se honit za milionem cílů. Já jsem ráda i za obyčejný den doma, kdy je teplo, hezky a já mám pohodu a nemusím se nikam hnát.
Každý má rád něco jiného. A o tom to také je.
Uvidíme, jak to tedy celé dopadne.

Mějte se hezky, teplově a létově! :)


AŽ MOOOC FREE

19.6. 2017

Jelikož mi skončila střední, jsem už tak lehce prázdninová, plná svobody. Nic se mi nechce. Nic mě nebaví. Jsem až tak free, že vlastně nejsem. Což je zvláštní, ale je to tak. Když jste ve škole, toužíte po volnu. Když máte volno, toužíte po nějakém řádu. Jsem ten typ člověka, co potřebuje někoho, kdo mě popožene a řekne mi, co mám dělat. Když jsem sama a bez práce, jsem fakt ztracená. Začínám vymýšlet takové hlouposti. 

Vždycky, když jsem zaneprázdněná, chci kousek volného času. A když ho pak najednou mám stonásobek, tak nevím, co s tím. Taky to tak máte? Je to na palici :/
Snad tyhle prázdniny prožijeme ve zdraví :)


GAME OVER

18.5. 2017

Musím říct, že zvládnout zkoušku dospělosti mě děsilo. Bála jsem se, že zklamu. Že zklamu rodiče, učitele a hlavně samu sebe. Ale i tenhle příběh jménem MATURITA měl šťastný konec.
A tohle vítězství vás nehorázně pozvedne. Chci říct, že vám to vrátí sílu a energii. Najednou víte, že to vyčerpání k něčemu bylo. Máte pocit, že jste vyhráli v loterii.
Každá zkušenost je posun, posun vpřed. A teď se cítím neskutečně dobře. Chci nastoupit novou životní cestu. Věřte, že se toho bojím. Jenomže vím, že je to nezbytnost a že v tom nejsem sama a to je skutečnost možná nejdůležitější.

Jít si za svým snem...o to jde především!


Ciťme

26.4. 2017

Cítit sílu. Cítit a vědět, že smysl života je v nás. Je v každém záhybu látky, v každé kapce deště, v každém pláči i smíchu. Snáší se jak list z keře, dýchá a tepe v každém nevyrovnaném srdci. Nalézá se tam, kde nalézáme sebe. Je smyslný, úžasný, ale vyhýbá se objetí a často utíká z cesty. Vídáme ho.
V lásce. Jsme klamáni bolestí, a přesto je naše duše jako opevněná přehrada. Cítíme krásu.

Cítíme vůni, za kterou se nachází všednost oblečená do vesty štěstí. Cítíme vyčerpání, nekonečnou cestu i strach. Cítíme však, že potřebujeme cítit. Pomalu nám dochází, že láska nemusí být nutně převlečený klam. Láska může mít pravdu, i když jí často nevěříme a nerozumíme. Pereme se s ní a hádáme se. A stejně ne vždycky nám ustoupí z cesty. Je prohnaná. A my se pouze klameme navzájem.

Možná, že to je ten smysl?



Milujem a blázníme,
milujem a víme,
že končíme se vším tady
ale s LÁSKOU, s ní ne!

Někdy člověk dělá vážně podivné věci. Honí se za něčím, co nemá smysl. Skáče, protože je mu to řečeno a mučí se, protože nemá na výběr. Blázníme a rveme si srdce z hrudi každý den, protože děláme něco, co nemáme rádi jenom pro toho druhého. Pohání nás jenom láska nebo je v tom něco jiného? Těžko říct. Jsme zkrátka takoví.


MÁŠ, MÁM, MÁME...

30.3. 2017

Občas přemýšlím, jen tak mezi námi děvčaty, že jsme dost hrozné! Pořád se škádlíme, pomlouváme jedna druhou, závidíme si, podvádíme se, lžeme si...Je toho zkrátka až nad hlavu. Dobře, nebudu lhát. TAKY jsem taková. A občas řeknu sama sobě  "Teda ty seš fakt mrcha!" Je to děs. Jak se můžeme tak chovat.
Měly bychom se respektovat. A měly bychom respektovat hlavně samy sebe. 

Protože jediný důvod našeho žárlení a pomlouvání je ten, že cítíme chybu v sobě samé nebo na sobě. Nemáme se dostatečně rády. A to je CHYBA.
Musíme se smířit sami se sebou. To je první krok. Tak v čem to vězí. Proč to nedokážeme?

Vždyť jsme krásné, jedinečné. Každá z nás je v něčem vyjímečná a zajímavá a úžasná. Jsme chytré a umíme si poradit, máme tolik nadání. Klukům se může jenom zdát o tom, co nikdy nedokážou tak jako my. Jsme článkem koloběhu, jsme tou nejluxusnější perlou na náhrdelníku. Jsme silné a dokážeme všechno, co si usmyslíme. A že jsme každá jiná? O to tady jde.

Máme právo na to mít rády sami sebe. Využijme toho :)


Jo, přichází JARO...ale taky MATURITA!

27. 3. 2017

To, že za oknem zpívájí ptáčci, tráva se zelená a sluníčko co den vykukuje stále více a více, ještě neznamená, že je důvod slavit. Je to fajn, to nepochybně. Ale kdo je teď v mojí situaci, vidí tohle období spíš jako cestu vydlážděnou hororem. Moje ranní únava přechází ze stresu do deprese, z deprese do šílenství a to šílenství nebere konců. Přijdu si jako sopka, která brzy vybuchne a celou tuhle krásnou jarní scenérii spláchne do záchodu. Protože to budu já, kdo za oknem bude trpět u učení, zatímco všichni ostatní se budou slunit venku. Holt spravedlnost je ta tam.
Vsadím se, že nejsem sama, kdo se tak cítí. Tahle mizérie je zkrátka nevyhnutelná. Ale zas mám pocit zvláštního souznění s těmi, kdo si tím prochází tenhle rok se mnou. Vnímám jejich vztek jako svůj vlastní, a když chci nadávat na život, někdo stejně naštvaný se najde snadno :D
Tak vzhůru do toho!

Ach, to ROZHODOVÁNÍ

25.3. 2017

Ať chceme nebo ne valnou část života nás provází samá rozcestí. A ukazatelé? Musíte si vybrat, kterou cestu zvolíte. Později zjistíte, že možná nebyla ta pravá, ale přesto přinesla vašemu životu zkušenost, která za to stála. Rozhodnutí číhají na každém kroku našich všedních dnů. Nejdřív to mohou být rozhodnutí prostá. Dáme si čaj nebo kávu? Jenže později se mění ve větší strašáky. Tahle budoucnost nebo tahle budoucnost? Často si říkám, že by bylo snažší, kdyby můj život někdo řídil. Kdybych musela dělat, co by mi bylo přikázáno a já se tudíž vzdala rozhodování.
Jenže pak mě napadne. Vážně bych byla šťastná? 
číst dál


Když jsem zase tak jednou přemýšlela...

24.3. 2017

Útěk není řešení, jen prodlužuje trápení. Jsem ten typ člověka, který často skládá zbraně, ještě dřív než je vůbec vyzván k boji. Bít se je pro mě těžší než dýchání v uzavřeném prostoru bez oken. Začínám hltat po vzduchu stejně odevzdaně, jako prchám z bezvýchodných situací. Nejradši bych zmizela, na chvíli. Vzdala se problémů, nepříjemností a důležitých životních okamžiků. Jenže tak to nefunguje. Člověk nemůže tak lehce vyváznout. O tom život není. Bohužel. Ale ráda bych měla svět, kde tohle není. Svět, kde jsem neviditelná a všem ukradená, a proto volná. Pořád něco hasit a udusávat na poslední chvíli mě nebaví. Nemyslela jsem si, že je všechno tak křehké. Ale zřejmě to tak je. Svět asi je tak černobílý, jak jsem si myslela. A nebo všechno vidím černobíle jen já sama a nic se nemění. Je to tak nějak pořád z bláta do louže a brodit se v tom mě nebaví. Utíkání je moje specialita.